Přehled na míru

Náš profesionál Vás bude kontaktovat a nabídne Vám na míru nejlepší prostory odpovídající Vašim potřebám.

Pomáhá Vám
13. 5. 2016
Je obdivuhodné, jak rychle jsme se vyrovnali se světem!

Richard Curran, Managing Director společnosti CBRE

Rozhovor s Richardem Curranem pro ČSA Review

Rád se ptám lidí žijících dlouhodobě v Praze, jak se zde octli. Jaký je váš příběh?

Přijel jsem do Prahy v roce 1994 jako student. Společně s kamarádem jsme si během studia udělali licenci TOEFL a mohli jsme tím pádem vyučovat angličtinu. Na konci kurzu jsme se rozhodovali, kam vyrazíme, a zvažovali jsme buď Milán, nebo Prahu. Zašli jsme do cestovní kanceláře a zeptali jsme se, kam se dostaneme laciněji, a letenka do Prahy stála asi o pět liber méně. Vlastně by se dalo říct, že jsem se v Praze ocitl náhodou, ale kromě krátkého návratu do Dublinu, kde jsem si dodělal vysokou, jsem už odsud nikdy neodjel.

Jaké jste měl z města první dojmy?

„Učil jsem angličtinu, pracoval jsem v barech a vlastně jsem si jen tak užíval života. Pak jsem tu potkal dívku, zamiloval se a rozhodl se zde zůstat natrvalo. Tím pádem jsem si musel najít nějakou serióznější práci. Nabídl mi ji kamarád, který pracoval pro kancelář Healey & Baker a právě sháněl property managera, který by se staral o jejich narůstající rezidenční portfolio. Pronajímali tehdy domy a byty vysokým manažerům mezinárodních společností. Moje práce spočívala především v řešení problémů a vysvětlování, proč musejí na zavedení telefonní linky do svého superdrahého bytu čekat tři měsíce."

Vybavuji si, že někdy v té době se v Praze začaly stavět první moderní kancelářské budovy.

„To je pravda. Být součástí celého toho procesu bylo ohromně zajímavé. Víte, když v 90. letech přicházely mezinárodní firmy do Prahy, tak si kanceláře zařizovaly v podstatě kdekoli, kde byl k dispozici telefon a fax. Jak se postupně rozrůstaly a najímaly víc a víc lidí, najednou potřebovaly opravdové kanceláře. To byl přesně moment, kdy pražský trh s kancelářskými prostory zažil doslova boom, a v Karlíně, na Andělu a v dalších částech města najednou začaly růst kancelářské budovy."

Zůstal jste u nemovitostí proto, že jste v nich viděl potenciál?

„Moje hlavní motivace tehdy byla mít stálou práci, ale ona mi vlastně přinášela spoustu zábavy a byla to celkově hodně zajímavá doba. V Anglii a Irsku má trh s nemovitostmi několikasetletou historii a všechno je pevně dané. Tady jsme měli možnost budovat trh od samých základů. I z osobního hlediska tu měl člověk daleko větší možnost vybudovat si kariéru. V Anglii bych musel tři roky dělat asistenta, než bych se vůbec mohl poprvé setkat s klientem. V Praze začal člověk chodit na schůzky okamžitě. Když měl talent a schopnost navázat s klientem vztah, měl vystaráno."

Dnes má i náš realitní trh za sebou pár desítek let historie. Vyvíjeli jsme se stejně jako například právě v Anglii nebo Irsku?  

„Ne tak docela. Byli jsme schopni se vyvinout tak rychle, že je Praha dnes vnímána mezinárodními investory jako vyspělý trh. Klienti nás řadí do stejné ligy jako třeba Madrid, Milán nebo Varšavu. Investuje zde spousta firem z Asie, což ještě před pár lety bylo takřka nemyslitelné. Je vlastně velmi obdivuhodné, že jsme se během tak krátké doby vypracovali do situace, kdy zde investoři kupují velké nemovitosti, jako je například Palladium, a počítají se stejnou návratností jako třeba v Londýně."

V roce 2004 jste začal pracovat v CBRE. Jak vypadal realitní trh tehdy?

„Nastoupil jsem sice k velké mezinárodní firmě, ale do malé kanceláře, takže jsme dělali, co se dalo, abychom se vypracovali. Naštěstí nám situace na trhu přála. Například oblast retailu se takřka z nuly dostala na plné nasycení během nějakých deseti let. Jeden rok tu nebylo ani jedno nákupní centrum, druhý už se stavělo pět šest velkých obchodních domů ročně, napříč celou republikou. Tady jsme měli možnost budovat trh od samých základů."

Když se na to díváte dnes, bylo to dobře?

„Řekl bych, že někteří developeři dostatečně nedbali na kvalitu a na výběr lokality. Chtěli za každou cenu stavět a doufali, že zákazníci do center tak jako tak přijdou. Dnes ale vidíme, jak se některá takto stavěná centra potýkají s problémy, budovy musejí být přestavovány, a pro některé se dokonce hledá alternativní využití. Tehdy ale nikoho nenapadlo, že nákupních center může být příliš mnoho. Reality se zdají být velmi stabilní obor, který operuje s budovami, pozemky. Změnily ho nějak nové technologie? Vezměte si například oblast průmyslových objektů. Kdysi se zabývala sklady zásobujícími továrny a obchody. S nástupem internetového obchodnictví tento obor velcí hráči – Amazon, Alza nebo Mall.cz – úplně změnili. Najednou je poptávka po relativně malých prodejních místech, ale jsou potřeba větší a větší sklady. Pak kvůli narůstající konkurenci obchodníci začali nabízet výhody, jako je dodání zboží do jednoho dne, a najednou jsou potřeba menší sklady uvnitř měst. To dříve nebývalo." 

Jaké probíhají změny v kancelářském prostředí? Pracujete s fenomény flexibilní pracovní doby, s lidmi pracujícími z domova a podobně? 

„Už se jimi zabýváme nějaký čas, protože máme hodněklientů v IT oblasti a ti jsou samozřejmě v zaváděníflexibilního kancelářského prostředí nejprogresivnější.Jejich zaměstnanci mohou pracovat odkudkoli, ale když se sejdou v kanceláři, nepotřebují a ani nechtějí sedět odděleně. Potřebují naopak komunikovat, diskutovat a spolupracovat. Proto teď věnujeme mnoho úsilí designu jednacích místností, společných prostorů, a dokonce i prostorů pro odpočinek. Lidé dnes nechtějí chodit do zaměstnání jen pracovat. Chtějí, aby je práce bavila a aby se v ní cítili dobře. Proto jim musíme naslouchat a snažit se jim v tom vyjít vstříc. I naše vlastní kanceláře jsou sestavovány podle zásad flexibilního pracovního prostoru." 

Přidají se k tomuto trendu i konzervativnější odvětví?

„Jsem si jistý, že ano. Velká část našich služeb spočívá ve vytvoření ideálního pracovního prostředí pro každého zákazníka a čím dál tím více společností na toto slyší. Je to logické. Když firma vyroste, zjistí, že jednoduše nikdy nevyužívá stoprocentně všech pracovních stanovišť. Když jsme sledovali využití našeho vlastního prostoru, zjistili jsme, že využíváme jen asi šedesát procent stolů. Proto také dnes už nikdo v naší firmě nemá vlastní kancelář, a dokonce ani vlastní stálý stůl." 

Má realitní trh v České republice nějaké specifické oblasti?

„Praha je samozřejmě velmi odlišná od zbytku republiky. V Brně je poměrně úspěšný trh s kancelářskými prostory zaměřený na náročné firmy, které zaměstnávají absolventy Masarykovy univerzity a podnikají ve vědě, výzkumu a IT podpoře – IBM, Red Hat nebo AT&T. Stále ale objemem představují pouze asi patnáct procent pražského trhu. Plzeň je velmi úspěšná v oblasti logistiky, Ostrava trochu ztrácí, protože zde byl záměr vystavět outsourcovaný hub, který nakonec úplně nevyšel – kromě jiného taky kvůli dosud nedokončené dálnici." 

Když si dnes vzpomenete na rok 1994, očekával jste, že Praha a Česká republika budou vypadat tak, jakdnes vypadají?

„Mám-li být upřímný, tak já jsem vlastně žádná očekávání neměl. Praha v roce 1994 byla krásné a určitě hodně zábavné město, ale všechno bylo hrozně složité. Jen dojít si vyprat do laudromatu byl problém, hlavně proto, že tu fungoval jen jeden. Když na to vzpomínám, přiznávám, že na mě udělalo velký dojem, jak rychle se Praha dokázala vyrovnat ostatním evropským metropolím. Všechno se zjednodušilo, vylepšily se služby, doprava jak vzduchem, tak po kolejích je vynikající, kdežto před pár lety byla cesta vlakem skoro dobrodružství.Takže… jsem překvapen? Ne, protože jsem žádná očekávání neměl a ani jsem tak daleko dopředu nepohlížel. Ale těší mě, jak snadno a dobře se tu dnes žije."

Myslíte v profesním životě, nebo všeobecně?

„Všeobecně. Naše rodina žije poměrně daleko od centra, blízko řeky, která byla ještě před pár lety skoro opuštěná. Dnes jsou její břehy plné cyklistů, bruslařů a lidí, kteří si jen tak odpoledne zajdou k řece. Infrastruktura Vltavu doslova zachránila. Pamatuji si ji jako špinavou řeku. Dnes, když k ní zajdu, pokaždé vidím, jak se v ní někdo koupe."

Také si do ní skočíte?

„No, dobrovolně ne. Já se sportovně vyžiji s naším fotbalovým týmem expatů, který jsme založili před dvaceti lety. Dali jsme si tenkrát inzerát do starého sportovního časopisu a sešla se nám spousta nabídek od vesnických klubů, abychom si s nimi přijeli zahrát. Dodnes děláme jednou ročně velký turnaj v Přední Kopanině, blízko pražského letiště. I když jsme starší, pomalejší a náš tým cizinců už není žádná rarita, tak si to stále dokážeme užít, vypijeme u toho spoustu piva a sníme hromadu klobás."